Články - rubrika Historky členů

Metodika Reportáže z akcí Dění v oddíle Historky členů

 Moje první Zimní hory

Rubrika: Historky členů 

Autor: Anička



Chci lézt, baví mě to a žiju tím. Možná je to životní etapa, možná je to celoživotní stav, kdo ví. A tak, přestože jsem neměla splněné letní hory, jsem požádala metodičku o možnost jet do hor zimních. Přece když ráda lezu, nebudu celou zimu jen na překližce čekat na léto. Dostala jsem oficiální povolení, byť zároveň také nedoporučení - je moc brzo a mám nepříliš bezpečného spolulezce. Nemyslím si, že je brzo a svému spolulezci věřím jako spoustě jiným lidem ne, takže jsem se do Tater (samozřejmě s obavami) vydala.

S obavami... Do Tater jsem se samozřejmě taky těšila a chtěla těšit. Zimního lezení jsem se bála (že mi bude zima, že mi to nepůjde, že se budu na sněhu bát), ale zároveň mě to fascinovalo a lákalo. Samozřejmě jsem se ptala Humanitníků, jak to tam vypadá, jak to tam chodí, na co se připravit, apod. - až na výjimky mě vlastně každý strašil. Stejně tě z Humanity vyhodíme, pokud se teda dřív nezabiješ v Tatrách, vyslechla jsem si taky. Ale setkala jsem se i s mírnějšími, jistě dobře míněnými, byť stále odstrašujícími radami, jako že bez dobrýho matroše si stejně nezalezu, s turistickejma cepínama nemá smysl tam vůbec jezdit, bez pořádný péřovky taky ne. Škoda. Nakonec jsem měla turistický cepíny (pravda, pak jsem si na chatě půjčila ty lezecký a bylo to super, ale šlo to i s turisťákama), tupý mačky, obyčejnou péřovku North Face (pak jsem se stejně ještě jednou dozvěděla, že když nemám Sira Josepha, moc si neškrtnu), kalhoty, co používám na sjezdovky, kožený boty tvrdosti B/C, a šlo to. Nevím, proč zbytečně strašit lidi. Nový cepíny, mačky, bundy ani nic dalšího si přece stejně kupovat nebudu jen proto, že mi někdo řekne, že bez toho to nejde, když vím, že jde.

Cesta ve vlaku fajn, pijeme víno, kecáme, ráno kocovina, ach jo, stačí mi fakt málo. Výstup na chatu příjemnej, zbytečně jsem se bála, že se budu loudat někde vzadu. Rozmísťování do pokojů trochu zmatek, nebudu řešit, proč nám někdo řek, že máme jiná čísla pokojů, než jaká máme, a to, že jsme v pokoji, který je pro jinou skupinu, jsme se dozvěděli až po vybalení všech věcí. No co, dvě velké skupiny na jedné chatě. Po zabydlení tedy vycházíme cvičit brždění cepínem, pípákování, ukázat si lavinovou sondu - bylo to fajn, brždění cepínem pro mě bylo nové a je fakt fajn si to zkusit někde v bezpečí. Škoda, že svahy byly málo prudké. Zima mi nebyla - uff, aspoň první den jsem nezmrzla. Jen pro návrh pro zlepšení: říkala bych nováčkům, že je na chatě kniha, kam se píše, kdo kam odchází a kdy se plánuje vracet - já o ní nevěděla.

Večer plánujeme cestu na další den. Kovi poprosil Piľa o nějaké tipy na jednoduché cesty a nejjednodušší z nich byl výstup Německým rebríkem, což je sice sestupovka, ale v průvodci klasifikováno jako dvojka. Říkali jsme si, že je dobré začít něčím takovým, přeci jen jsem nikdy nestála na mačkách ani nedržela v ruce cepín, ani se nepohybovala takhle v zimních horách. Záhy se dozvídám, že to je špatný výběr, že tahle cesta se mi nebude počítat - počítat kam? Proč ne? Je špatná? Ošklivá? Hmm...asi je moc jednoduchá, byť není nikde stanoveno, jak těžká má cesta vlastně být. No, musíme najít něco těžšího. Po chvíli handrkování (přeci jen je nás hodně, tak abychom všichni nelezli jednu cestu) jsme se dohodli s Michalem a Hankou, že polezem Jižní (Puškášův) pilíř na Koziu Kopku. Je to za III, tak bychom to mohli zvládnout. Oznamujeme tedy, že polezem tuhle cestu za Michalem a Hankou, což i časově bude v pohodě. Gobo se Suzán a Feu s Čoupou polezou taky na Koziu Kopku, ale cestu Středem J stěny, to nám potvrzuje i Michal, takže super, vychází to. Ráno dorazíme pod nástup a ejhle, Michal akorát nalézá do cesty a...pod cestou stojí Gobo se Suzán a Feu s Čoupou a co prej tu děláme, když jsme chtěli lézt Německý rebrík. Hm, moc to nechápu, přece jsme včera oznamovali (a ano, byli tam i Feu a Gobo), že polezem tohle, a dohodli jsme, že oni polezou tu druhou cestu, aby to vycházelo. No nic, vypadají, že názor měnit nechtějí, tak buď můžem počkat na ně a lézt za nimi, což znamená hodně čekání a mrznutí, nebo vyrazit na tu cestu, kam měli/chtěli vyrazit oni. Je sice těžší, pod nástupem téhle snazší cesty stojí dvě dvojky a v každé z nich instruktor, ale dobře, nedá se nic dělat. Je to naše zodpovědnost, mohli jsme čekat, ale nechceme. Traverzujeme tedy o pár metrů směrem vlevo, po chvíli nandaváme mačky (ano, zkusila jsem si jen nadat doma, tak je mam seřízené na svoje boty) a docházíme pod nástup, kde nandaváme sedáky. Mám trochu strach, strašili mě s výšvihy a prý to je fakt těžké a to i když je to obtížnost III a my tu máme výšvih za IV. No ale na druhým to snad zvládnu (jak se prusíkuje s mačkama?!). Vyrážíme, první dýlka fajn, na začátku trochu lezení po skále, je to fakt divný v těch mačkách, mám pocit, že nestojím, ale nějak stojím. Cepín mám jeden a moc ho teda používat neumím, občas ho někam zaseknu, ale ještě nevím, jak to udělat, aby mi to pomohlo v lezení. Ale dolézám, nepadám a jde to. Druhá dýlka je jednoduchá, jen chůze ve sněhu. A dolézáme pod ten výšvih. Nevypadá to pěkně, bojím se i jen když vidím Koviho, jak to leze. Už zaštandoval, tak je řada na mě. Pachtím se tam nahoru, nohy žádný, ale hlavně cepín nejde nikam zaseknout, hrůza, nadávám, ale nesedím v tom ani nepadám, dolézám ke štandu, uf. Pak je nepříjemný výlez od štandu, zbytek pohoda, chůze sněhem. Jo, to by šlo. Na vrcholu Hanka a Michal, dolezli Jižní pilíř a ještě nás předběhli v naší cestě a čekají nahoře. Za chvíli dolézá Feu s Čoupou, rychlá vrcholovka a pádíme dolů. Sestup pohoda. Do chaty vcházím první, na moje "Ahoj" slyším "Jé, vy jste se nezabili?". Hm, zvláštní, čekala jsem něco jako "Tak jaký to bylo? Šlo to? Líbilo se ti to?", ale to se nikdo nezeptal. Nahoře si sundaváme boty, tam už někdo pokládá ty normální otázky, tak se taky ptám, jsem zvědavá, jak se to líbilo ostatním.

Další den vyrážíme na Koziu Kopku znovu, chcem si přeci jen zkusit i ten Jižní Pilíř za III. Gobo nám to doporučil, prý hezká cesta, i Hanka a Michal říkali, že se jim to líbilo. Kovi tahá první dýlku, docela lezení, aspoň mi to tak přijde, učím se zasekávat cepín a postupně si zvykám na mačky a je to lepší. Jednu dýlku zkouším tahat, nějakou jednoduchou samozřejmě, ale lezeckou, ne jen sněhovou, abych si to zkusila. Ještě se rozmýšlím, abych neudělala blbost. Ale vypadá to zajistitelně a já už se v mačkách i s cepínem cítím líp a tak to zkouším. Kovi ještě připomíná, ať nikam nespěchám a všechno předem promyslím, a už lezu. Jde to dobře, je kam zakládat, cepín se dá zasekávat do drnů, super, dolézám, štanduju, dobírám Koviho. Za chvíli dolézáme, cesta byla krásná, tempo už jsme zrychlili. Při příchodu na chatu a pozdravu tentokrát ticho, nikdo se na nic neptá, dobře, asi je to normální, asi se zrovna o něčem bavili a já je vyrušila. Nebo je to jen ta atmosféra u toho stolu dole, protože nahoře potkáváme pár lidí, co se ptají a my se ptáme jich.
Třetí den jsem nějaká unavená, odhodláváme se do cesty až pozdě, v jednu, říkáme to Dejvovi - jdem do Ovečky, vrátíme se možná pozdě, ale snad to stihnem, je to krátká cesta. Ale jelikož to tam neznáme, netrefili jsme nástup a nalezli do něčeho jiného (to jsme zjistili až pak, byť jsme to už tušili). Bylo to prošlapané, tak co. Zas jsem si tam vytáhla takový docela nepříjemný, ale celkem jednoduchý výšvih, jsem ráda, že mě Kovi nechá si to tahat, aspoň se v tom začnu cítit jistěji a...baví mě to! Navíc je to první den, co jsme si půjčili na chatě cepíny - jsou perfektní, lezení s nimi jde samo! Nahoře dáme ještě dvě dýlky, ale zjišťujem, že je tam už jen choďák sněhem a tak se rozhodujem, že slaníme. Slaňujem nadvakrát, o dva velký kameny, na tom druhém necháváme prusík. Po sestupu píšem Hance, že budem na večeři v 6:15 a to taky stíháme. Po příchodu podivná reakce, směsice smíchu a nevím čeho, takže se cítím provinile. Udělali jsme chybu, že jsme se nezapsali do knihy (já o žádné knize do toho dne neměla potuchy), Dejv zrovna spal, když někdo začal řešit, co jsme vlastně šli lézt. No, stane se, ale psali jsme sms a na večeři jsme byli v chatě. A prý je nebezpečné slaňovat z kamene. Co?! Jak nebezpečné? Dohodli jsme se na tom, udělali jsme to správně, kámen byl samozřejmě kus skály, ne jen tak ledabyle pohozený šutr, tak nevím, už mě to docela rozčiluje, přátelskou atmosféru jsem za celou dobu nepocítila ani jednou. A, vlastně jo, ten večer jsme hráli tu rychlou Davidovu hru a byla perfektní. Bavila nás dlouho, ale prý byla anti-společenská, prostě jsme jen hráli a nebavili se pomluvami.

Další den Sczepanski, máme dobré cepíny, bojím se ledového úseku, nemám mačky do ledu a bez těch to prý moc nejde. První výšvih jsem lezla na druhém, ale přišel mi v pohodě. V jednom z prvních kroků v traverzu se bojím a nadávám. Není taky divu, když jsem viděla, jak tam Suzán spadla. Já poprosila Koviho, aby tu dýlku dobře zajistil, kdybych z toho vypadla, tak se přeci jen nemusím tolik bát, máme jištění asi po dvou metrech. To místo překonávám (díky Dejve, žes ho zdokumentoval! :)), postupně se dostávám k ledu a...je to perfektní! Zaseknu cepín (ten drží!), udělám krok, zaseknu znovu, další krok, a už jsem skoro u štandu. Překonávám bez ztráty kytičky. Zbytek už pohoda. Jen nám to prej trvalo dlouho, no nevím, na štandech jsme se v těch těžších dýlkách potkávali se Suzán, tak už to rychleji nešlo. A chudák Dejv s Davidem zas štandovali s náma. Prostě tři dvojky v jedný cestě je moc.

Poslední den ještě vyrážíme do opravdové Ovečky (III-IV), těším se, fakt mě to zimní lezení baví a chci ještě tahat, tak tahám první dýlku. Není to sranda, docela se bojím, ale nakonec pohoda, štanduju. Druhou dýlku tahá Kovi, překonávám ji taky v pohodě, stíháme na čas, vracíme se do chaty a už sestupujem dolů. Cesta vlakem a hurá, jsme v Praze.

Pobyt v Zimních Tatrách pro mě jako pro nováčka nebyl příjemný. Neměla jsem pocit, že bych tam byla s partou lidí, která by mě podržela, podpořila, pomohla mi (samozřejmě tam byli lidi, co byli fajn a naopak podpořili a pomohli - díky vám). Abych mohla být členem Humanity, musím si splnit ještě ty letní hory (počítají se mi ty zimní teď, i když ještě nemám splněné ty letní? Doufám, že jsme nevybrali moc lehké/těžké/bezpečné/nebezpečné/krátké/dlouhé cesty...) a teď si dalších 5 dní podobného pobytu nedovedu představit. Ale ráda lezu a chci lézt. V horách, zimních i letních, na skalách, na písku, u nás i v zahraničí. Moc chci.

Nováčci jsou stejní lezci jako ostatní, není třeba je strašit, není třeba je odrazovat, není třeba je shazovat ani ponižovat. To, že něco nevědí, neznamená, že jsou hloupí, to, že nemají dost zkušeností, neznamená, že jsou méněcenní. To, že jim třeba lezení jde, neznamená, že se chtějí povyšovat. Jsou to prostě lezci, kteří chtějí víc umět a víc vědět. A kteří chtějí lézt. Proto ostatně mají zájem být v horolezeckém oddíle.

Článek vložil:     Anička - 24.3.2014

Ostatní články z této rubriky:

Skialpová Wildspitze z Pitztalu

[19.03.2019]

Pan Krpatina

[02.10.2018]

Ödsteinkante v Gesäuse

[15.07.2018]

Zulu a Hanka: Plzeň jim (skoro) patří

[19.06.2017]

Zase náhoda?

[01.05.2017]

Klouček

[20.01.2017]

Lyžař zalyžařivší si...

[21.03.2016]

Nejen ovce jsou postrachem horolezců

[21.09.2015]

Hrubice kvakerů a nostalgiků

[07.11.2014]

Zase kůl-túra ;-)

[11.06.2014]

Divadlo

[22.04.2014]

Zimní hory vol.1

[28.03.2014]

Lysá hora 24

[02.02.2014]

Jak jsme nedojeli do Höllentalu

[15.08.2013]

Dobyvatel hor

[07.08.2013]

Kterak se neplní horoškola, aneb smutný konec jednoho nováčka

[28.03.2013]

Chamonix a splněné sny

[07.10.2012]

Ödsteinkante

[12.07.2012]

Co dělá bývalá členka Humanity? Přece medvědici!

[10.10.2011]

Beskydská sedmička

[20.09.2011]

Jak jsme přežili naše první hory

[01.08.2011]

Kterak Chlupáč držku hodil a Adam ho chytil

[09.05.2011]

Jak jsem měl orgasmus při záseku do plastického ledu

[15.03.2011]

Kozelka, Odvedenecká 7

[30.05.2010]

Zimní Tatry

[30.04.2009]

Zase jedna svatba

[10.11.2008]

Svatba na Luční

[09.06.2008]

Moje první Tatry

[01.04.2008]

Civetta

[05.12.2007]

Lezení v Romsdalenu

[14.08.2007]

Na javánské svatbě II.

[25.06.2007]

Tryzna za Krokouše

[25.06.2007]

Naše Želváko -- Kačenka

[16.05.2007]

Nejasná zpráva o sněžné turistice

[05.05.2007]

Mrcasení v Ádru

[02.05.2007]

Humanitní reality

[18.04.2007]

Ledolezcům naschvál

[21.03.2007]

Drsná severská pohádka

[14.02.2007]

Téměř Silvestrovský vrchol

[05.01.2007]

Horko ťažko kolenačky

[29.11.2006]

Jak se paří v HOSOHOPO?

[13.11.2006]

Co dělat v Massone, když prší ?

[20.09.2006]

Festivalové dojmy

[28.08.2006]

Jak jsme přežili Adršpach

[20.06.2006]

Trocha romantiky nikdy nezaškodí

[09.06.2006]

Slunce, skály, pohoda

[15.05.2006]

Zasloužilá matka Karolína

[10.05.2006]

Anonym

[07.03.2006]

Oko II

[23.02.2006]

Želví ostrovy

[08.02.2006]

Fotky z lanových technik 2

[23.01.2006]

Slunce, vápno, sangría

[02.12.2005]

Co Sestruše slíbeno, dodrženo býti musí...

[17.10.2005]

Putování s Želvičkou do Paklenice

[02.09.2005]

Bergell, Val Chiavenna a Kaiser

[30.08.2005]

Rozloučení s Mirkem

[08.08.2005]

Beruška na mistrovství světa?

[01.08.2005]

Ne zcela povedený výlet do Taur

[23.06.2005]

Když se nepochlubí sám...

[07.06.2005]

Fantóm Řeže

[15.04.2005]

Lenka Uhlířová pod čepec

[11.04.2005]

Víkendové lyžařské hrátky

[25.01.2005]

Před pár lety u Havranů

[24.01.2005]

Pár fotek z trekkingu v Peru

[03.11.2004]

Na fesťák příště už jen s vlastním filmem

[31.08.2004]

Femme fatale nebo vamp?

[30.08.2004]

Zpráva o putování Joffreye de Peyrac, Velké lezečky, Kronikáře a Krvavého palce

[16.08.2004]

Exoticka veselice obrazem

[09.06.2004]

Drsní chlapi !

[21.03.2003]

Strašlivá historka s dobrým koncem

[02.03.2003]

Volně zpracováno 27.2.2003

[27.02.2003]


Stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024 x 768 a větší.
© Copyright: Jindřich Štěpán 2002-2008
Bezpečnostní obaly a pouzdra pro bezkontaktní paypass platební a kreditní karty