Články - rubrika Historky členů

Metodika Reportáže z akcí Dění v oddíle Historky členů

 Moje první Tatry

Rubrika: Historky členů 

Autor: Pól

1. HUmanita
2. Legendární Bartolomeo
3. Pio
4. Javorisko
5. Pól
6. Vodopád
7.
8. Patagonie
9.
10.
11.
12.
13. Imitační kroužek v akci
14. Pól imituje fix na jedný ruce
15. Imitace zádového svalstva
16. Mik imituje tatranské 7A
17. Mik v imitaci klíčového kroku
18. Imitace fotogenické hrany
19. Imitace prsního a břišního svalstva
Všechny obrázky
Kterak jsem vylezl svojí první cestu v Tatrách.



Začalo to docela nevinně, obloha byla šedivá, sem tam přišel poryv větru, který nás takřka srazil na kolena, avšak náš věhlasný oddíl se i tak jako jeden muž vydal na nedaleký svah nacvičovat různé, v zimním horolezectví prý nezbytné, taškařice. To bylo prosím druhého dne našeho pobytu na Zbojnícké chatě ve Velké studené dolině. Štandy z cepínů ve sněhu jsme tedy zhotovovali, pípáky pípáky hledali, dokonce i po zadku s kopce se klouzali a piklem při tom přibržďovali. No idylka zimních radovánek jak z obrázku od Josefa Lady.
Když jsme s těmito kratochvílemi skončili, vydali jsme se zpět na chatu zakousnout nějakou tu skývu chleba a kus salámu k tomu a hle, obloha se jako mávnutím kouzelného proutku vyjasnila, vítr se trochu utišil, inu počasí doslova jak malovaný džbánek. A tak jsme si snad všichni horečně počali směry a cesty výstupů vybírat. Já s Mikem jsme si tedy vybrali jeden žlab vedoucí na Javorovou vežu, jednak proto, že se nám velmi zalíbil a druhak proto, že to nebylo daleko od chaty. Rozhodli se ale zjistit o něm ještě něco více, a případně se jím i vydat k vrcholu. Optali jsme se tedy Kuby Turka, zkušeného to oddílového horala, ošlehaného větry nejen kavárenských větrníků, co je to vlastně zač. Ten nám s úsměvem na rtech sdělil, že to je jakási čtyřka a že sestup z vrcholu vede někudy doprava. Jeho úsměv nás tak okouzlil, že jsme neodolali a s vervou nám mlaďochům vlastní se rozhodli, i s těmito kusými informacemi, do cesty vydat. Pobalili jsme tedy všechna nutná fidlátka a vyrazili. Nástup byl krátký a příznivý, i když jeho závěrečná pasáž byla docela do kopce, nicméně ani to nás neodradilo a již kolem prvé hodiny odpolední jsme usrkávali čajík u šutru pod nástupem.
Dopijeme, obdaříme okolí úsměvem a Mik už si to valí hore. Vyběhne sněhovým kuloárem, který se po pár desítkách metrů zdvihá v tak trojkový ledík a udělá jakýsi štand. Houkne na mě, že můžu lézt, tak si oblíknu rukavice, uchopím do levé ruky tu větší a do pravé tu menší motyku a už vyrážím zkoušet, co se s tím vlastně dá všechno dělat za kejkle. V kuloáru je to v pohodě, taková chůze do prudkýho kopce a pak přijde ten ledík. Říkám si, je to dobrý, lezu na druhym, můžu v klidu zkoušet, co všechno s těma piklema jde kout. Přece Mika znám a vím, že děla tutový štandy. Vyvalím tedy ledíkem na ten štand a koukám, že je fakticky tutovej, a posléze zjišťuju, že je dokonce i pojištěnej. Dobrej friendík a jeden mikrovklíněnec a když si do štandu sednu, udělá to "hrc", mikrovklíněnec vyskočí, ale protože štand zhotovoval zkušenej to horal Mik, mikročok radši zase zaskočí do trhlinky tak o 5cm níž. Jak říkám tutovej a ještě pojištěnej štand.
V podobným stylu valíme dál, Mik první, já druhej, místy lezeme i průběžně. To abych si zkusil, jaký to je lézt s těma motykama po skále a být při tom jištěnej akorát o cepín mohutně zaseknutej do nějakýho pseudoledu pod tou tající břečkou. Zkusil jsem si tedy a to už dolézáme do klíčovýho místa cesty. Takovej krásnej koutek (jak posléze zjišťujeme za 4-5), kterej by bylo určitě radost vylézt, kdyby však bylo tak o deset stupňů míň. Takhle nám tu radost kazil vodopád, kterej si v tom koutku vesele krápal.
I když to byl teprve druhej den na Zbojandě, Mika asi ta kapající voda a představa pořádný hygieny tak zlákala, že do koutku vlezl a asi dvacet minut se v něm zálibně sprchoval. Poté se vrátil a zeptal se, jestli nemám mejdlo a jestli si to nechci taky zkusit. Jelikož já ale su starý prase a na tu hygienu moc nedám, řek jsem, že ne, že to už bych tam radši vylezl takhle přímo po pilíři. Mik se na mě významně podíval a zeptal se mě znova, tentokrát jestli se mi do toho chce. Když jsem si uvědomil, že to vzal asi vážně, honemrychle jsem řek, že se mi do toho ani moc nechce, že jsem přece ve svý první zimně-horský cestě. Tak se do toho Mik musel pustit sám. Sundal si teda mačky a rukavice, cepíny pověsil na bágl a už si to šupajdil nahoru tak, jak jsme zvyklí, takzvaným volným lezením. Sice u toho hekal a nadával jak prostitutka dláždící chodník Vinohradské třídy, ale vylezl zdárně a bez pádu někam výš a na mojí žádost zhotovil další tutový a pojištěný štand. Jedna dyneemová smyce okolo skalního hrotu. Sundal jsem si teda taky ty divný železa z bot, ty motyky, co mi půjčil v tělocvičně Pionýr jsem si připnul na batoh a jal jsem se vzlínat vzhůru stejnou cestou jako můj parťák. Lezu, lezu a když se dostanu do toho blbýho místa (podle mýho soudu tak 6-), ve kterym Mik tak hekal a nadával, chytnu chyt, kterej Mik předtím taky bral a najednou rup! A už si to chyt šupajdí i s šutrem, na kterym se nacházel někam do Velké studené doliny.
Povisím si teda v tom tutovym štandu a pak už to nějak vyvalím vzhůru. Následuje ještě pár dýlek už lehkýho lezení ve sněhu a ledu a jen co se Oskar schová za kopec, stojíme na krásný skalní polici pod závěrečnym výšlapem na sněhovou čepici Javoriska. Tím si vyběhneme na vršek, tam pobalíme lana, pořádně se oblíkneme, něco zblajznem, neúspěšně se pokusíme poslat SMS, že jsme v pořádku, nasadíme čelovky a už se vydáváme hledat sestup, o kterém od Kuby víme, že je někde vpravo. Vydáme se tedy jedním větším žlabem, kterej nám přijde jako docela pravděpodobnej sestup a dokonce jím i úspěšně sestoupíme.
Pak už, šťastní že jsme to vylezli a hlavně přežili, vyrážíme noční procházkou k chatě doufajíce, že nám Gobo nesežral večeři. A ač jsme si ještě trochu pobloudili v okolí Zbojandy, na bivak nakonec nedošlo, neb jsme chatu po chvíli úspěšně našli a dokonce i schovanou večeři jsme nakonec dostali.

A tak skončil můj první tatranský výstup, ten večer zároveň nejlehčí i nejtěžší cesta, kterou jsem kdy v životě v zimních horách vylezl.

Pól

Článek vložil:     Pól - 1.4.2008

Poslední úprava:    Pól - 2.4.2008   12:14

Ostatní články z této rubriky:

Skialpová Wildspitze z Pitztalu

[19.03.2019]

Pan Krpatina

[02.10.2018]

Ödsteinkante v Gesäuse

[15.07.2018]

Zulu a Hanka: Plzeň jim (skoro) patří

[19.06.2017]

Zase náhoda?

[01.05.2017]

Klouček

[20.01.2017]

Lyžař zalyžařivší si...

[21.03.2016]

Nejen ovce jsou postrachem horolezců

[21.09.2015]

Hrubice kvakerů a nostalgiků

[07.11.2014]

Zase kůl-túra ;-)

[11.06.2014]

Divadlo

[22.04.2014]

Zimní hory vol.1

[28.03.2014]

Moje první Zimní hory

[24.03.2014]

Lysá hora 24

[02.02.2014]

Jak jsme nedojeli do Höllentalu

[15.08.2013]

Dobyvatel hor

[07.08.2013]

Kterak se neplní horoškola, aneb smutný konec jednoho nováčka

[28.03.2013]

Chamonix a splněné sny

[07.10.2012]

Ödsteinkante

[12.07.2012]

Co dělá bývalá členka Humanity? Přece medvědici!

[10.10.2011]

Beskydská sedmička

[20.09.2011]

Jak jsme přežili naše první hory

[01.08.2011]

Kterak Chlupáč držku hodil a Adam ho chytil

[09.05.2011]

Jak jsem měl orgasmus při záseku do plastického ledu

[15.03.2011]

Kozelka, Odvedenecká 7

[30.05.2010]

Zimní Tatry

[30.04.2009]

Zase jedna svatba

[10.11.2008]

Svatba na Luční

[09.06.2008]

Civetta

[05.12.2007]

Lezení v Romsdalenu

[14.08.2007]

Na javánské svatbě II.

[25.06.2007]

Tryzna za Krokouše

[25.06.2007]

Naše Želváko -- Kačenka

[16.05.2007]

Nejasná zpráva o sněžné turistice

[05.05.2007]

Mrcasení v Ádru

[02.05.2007]

Humanitní reality

[18.04.2007]

Ledolezcům naschvál

[21.03.2007]

Drsná severská pohádka

[14.02.2007]

Téměř Silvestrovský vrchol

[05.01.2007]

Horko ťažko kolenačky

[29.11.2006]

Jak se paří v HOSOHOPO?

[13.11.2006]

Co dělat v Massone, když prší ?

[20.09.2006]

Festivalové dojmy

[28.08.2006]

Jak jsme přežili Adršpach

[20.06.2006]

Trocha romantiky nikdy nezaškodí

[09.06.2006]

Slunce, skály, pohoda

[15.05.2006]

Zasloužilá matka Karolína

[10.05.2006]

Anonym

[07.03.2006]

Oko II

[23.02.2006]

Želví ostrovy

[08.02.2006]

Fotky z lanových technik 2

[23.01.2006]

Slunce, vápno, sangría

[02.12.2005]

Co Sestruše slíbeno, dodrženo býti musí...

[17.10.2005]

Putování s Želvičkou do Paklenice

[02.09.2005]

Bergell, Val Chiavenna a Kaiser

[30.08.2005]

Rozloučení s Mirkem

[08.08.2005]

Beruška na mistrovství světa?

[01.08.2005]

Ne zcela povedený výlet do Taur

[23.06.2005]

Když se nepochlubí sám...

[07.06.2005]

Fantóm Řeže

[15.04.2005]

Lenka Uhlířová pod čepec

[11.04.2005]

Víkendové lyžařské hrátky

[25.01.2005]

Před pár lety u Havranů

[24.01.2005]

Pár fotek z trekkingu v Peru

[03.11.2004]

Na fesťák příště už jen s vlastním filmem

[31.08.2004]

Femme fatale nebo vamp?

[30.08.2004]

Zpráva o putování Joffreye de Peyrac, Velké lezečky, Kronikáře a Krvavého palce

[16.08.2004]

Exoticka veselice obrazem

[09.06.2004]

Drsní chlapi !

[21.03.2003]

Strašlivá historka s dobrým koncem

[02.03.2003]

Volně zpracováno 27.2.2003

[27.02.2003]


Stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024 x 768 a větší.
© Copyright: Jindřich Štěpán 2002-2008
Bezpečnostní obaly a pouzdra pro bezkontaktní paypass platební a kreditní karty